Home | Kniha náv�těv | Chat | Odkazy | Reklamy | E-mail |||        Svátek má dnes . Čas: , Datum: 26.11.2020
  Mp3
  Příběh
  Plakáty
  Postavy
  Fotogalerie
  
  Gondolin
  Ver�e
  Kapitoly
  Prsteny moci
  J. R. R. Tolkien
  
  Příběh
  Komix
  Postavy
  Kapitoly
  Malby a obrázky
  
  Rasy
  Písma
  Jazyky
  Legendy
  Popis & mapy
  
  Ikonky
  Spořiče
  Download
  Wallpapers
  LOTR karty
  
Alert-Lotr.wz.cz
werejno-prospe?ný-web
Pán prstenů

Elfština -
4. Lekce

1. Protože počínaje třetím věkem splynul v kwenijštině čtvrtý pád s prvním, můžeme rovnou tvořit nový druh vět, aniž bychom se museli učit něco dalšího:

Mamil lanja tó. Híni kolir toe vaimar.
faska vaimar.vahtar vaimar.
kalpa sulpasalpar sulpa.
kare makse.matir masta.
Atto kirise turu.

2. Další zcela bezbolestné obohacení budou infintivní vazby, které užívají nejjednoduššího přítomného času (aoristu) - nebo alespoň tvaru s ním shodného:

Mamil pole kare sulpa. Híni merir salpa sulpa.
Atto hanja tuve lis. Híni lertar mate lis. atd.
Podobně, chceme-li užít sloveso v záporu, použijeme slovesa "nebýt":
Umin allo nenesse ringa. Umilje mate lauti.

Pokud ovšem chceme zdůraznit průběhovost děje, kterou sloveso "ume" neumožňuje, nezbývá nám, než vytvářet zápor pomocí částice lá, což je alternativně možné vždycky a pro Čecha ostatně přirozenější:

Atto lá kára vene, nan tolipinke.
Obě vazby se dají spojit v "udivenou" otázku:
Lá ume (nebo: laume) mamil hanja kwitja? Tedy: Copak maminka neumí plést?
zatímco:
Lá tuwilje sulpa? by bylo: Nedáte si polévku? (Alespoň tak mi to připadá logické, i když stručný překlad "lá" v Et by umožňoval i ten výklad, že obě vazby znamenají totéž.)
A je možné, že obyčejné otázky (takové, na něž lze odpovědět ano-ne) bývají uvedeny slovem "ma", "zdalipak": Ma hanjalje neme?

3. Teď ale musíme členy rodiny uvést trochu do vzájemných vztahů a to už budeme potřebovat další vědomosti:

3. pád: koncovka -n, u slov na souhlásku -en v mn.č. -in (ke tvarům j.č., koncové e zmizí) Tato koncovka je v podstatě zkráceninou -nna a je tudíž možné, že jsou do jisté míry zaměnitelné (doloženo je užití -nna u osoby, které něco říkám).
Mamil anta hínain lis. Híni kólar mamilen turu. Atto kóla hínain piukke.
kára lapsen kaima. antar aiwin masta. kára huoin koa.
anta atton masta. kárar nostarin pirja. mása mamilen apsa.
(v elfích rodinách pekly ženy, ale vařili muži!)
Totéž lze dělat se samostatnými osobními zájmény. Před koncovkou se ale používají jejich zkrácené formy, například ni - já, nebo (mnohem méně jisté) ke - ty:
Saitan. Anta nin masta, ikwin. Ná nísima. Mastalje anvande.
Melisse, ken kólan nieninkwi minje!
(Jak už jsme se naučili na klasické větičce "Mám tě rád", zájméno předmětu se často dávalo před sloveso) (Anebo, kdybychom použili rozkazovací způsob s předsunutým "a", můžeme také zájméno připojit k němu: Ánin anta masta.) Zvlášť upozorňuju na vazbu: mauja nin (dosl. asi "nutí mne"), to jest musím.
Mamilen mauja poitja.Hínin mauja allo sungwi. Atton mauja kole kemmasi.
Podobnou vazbu mají i jiná slovesa, např. "ora nin" (nejbližší český ekvivalent je asi "chce se mi", ale možná bude adekvátnější překládat "cítím se nakloněn k"), "ringa nin" "je mi zima" a také "óla nin" (ale pozor, nemůže to znamenat "zdá se mi" a dokonce ani "sním o", pokud nejde o nějakou hodně krásnou a propracovanou uměleckou vizi - definice Slovník) (pro vizi samu v této vazbě užívá A 2.pád, viz dále).
Tvořte si podobné větičky, pokud nezískáte jistotu. Pak zkuste zapojit předchozí vědomosti:
Arja ná lauka. Mamil poita hínain vaimar nellesse. Atto túla aldello ar kóla
hínain aipior. Lapse lóra kaimasse aldasse. Híni júrar nellenna ar haltar nenna...

4. Na rozdíl od přírody je na tom rodina a domácnost co do dochovaných slov velmi bledě, jak jste jistě už také zpozorovali. Máme však i kánoničtější cesty:

I kdybychom uvažovali jen nejužší rodinu, máme dost málo označení pro její členy. Jak odlišit dvouletou dceru od dvacetileté, malou holčičku od panny na vdávání? Jediné, co se dochovalo, je oslovení "hina", s krátkým i, pro mneší děti - a i to jen v 5. pádě! A se touto otázkou nezabývá, protože angličtina zdrobněliny (téměř) nemá, avšak kwenijština je má, takže mi nezbývá, než otázku diletatntsky naťuknout sama. Poněkud špatně doložený, zato však snadný způsob je koncovka -inke.
Herinke - mladá dáma, "little lady" kirinki - drobní ptáčci (pravděpodobně určitého, nám neznámého druhu).
Vzniklo možná z "rinke" (malý, drobný - ? zdroj nejistý) a nevím tedy, zda se neužívá jen u slov, jejichž kmen končí na "r". Asi by nevadilo ani "d", které je v kw. r velmi blízko, tedy:

wendinke - holčička.
Další možnost je koncovka -le. V některých případech se zdá dosti prokazatelně označovat zdrobnělinu:
ngande - harfa ngandelle - malá harfa (taková ta kapesní, co ji Tuor a podobní nosili do všech nebezpečí)
naike - ostrá bolest naikele - menší bolest (snad!)
síre - řeka siril (zřejmě ztratilo koncové e) říčka
nén - voda, menší řeka nén - voda, menší řeka
nelle (Tolkien v Et vysvětluje, že vzniklo spodobou z nen-le) - potok
(V tomhle se s A zřejmě shodneme, neboť to ve svém překladu Bible také použil.)
Ovšem... vidíte sami. Koncové e se může klidně vytrousit (bez vysvětlení). Protože koncovka -le je zároveň způsob, jak tvořit podstatná jména slovesná, může se naopak ještě jedno l přidat, aby se slovo odlišilo (ngandele - hra na harfu).
Každopádně pozor, aby se písmenka spolu snesla. Bez problémů: samohlásky, l a n (které se změní v l)
Naštěstí většina podstatných jmen končí na samohlásku. ALE navázalo by -le na jakoukoli samohlásku? Nemám pro to jediný důkaz, ale jako jediné rozumné řešení mi připadá, aby se mužské -o přesunulo na konec, tedy synek, synáček: seldelo (nikoli seldole). (Pokud ovšem není koncovka -le určena pro neživé věci a abstrakta, zatímco koncovka -inke pro živé tvory.)

Ale jinak máme bohatství možností:
lamalle, ornele (alda je velký strom, slovo příbuzné s ala, šíří se!) lótele, lassele, solmele (i když solminke je přece jen hezčí...) atd.
Pro členy rodiny (jsou i jiné možnosti) bych to navrhl asi takhle:
attelo, mamille (pro případ, že bychom rodiče chtěli oslovit nejenom familiérně, ale též mazlivě) híninke (dítě, které už není lapse, tedy kojenec - ev. lapsele, kojeneček), ale ještě ne "velké" (přesný věk si netroufám určit, ještě dnes se někde děti kojí do dvou do tří let. Víme, že elfí děti už v jednom roce běhaly a tančily - jestli se zároveň i kojily, těžko říct, na to už básník nepomyslel.) (Platí v případě, že se nerozhodneme užívat krátké "hina" i v ostatních pádech). seldo - syn, hoch (nemáme žádné slovo pro nedospělého muže, ale A to takhle používá, nevím, zda to někde převzal či geniálně vymyslel), seldello - synek, klouček, jondo podobně indinko vnouček, ž. indinke (vnučka byla jistě inde!
seldinke dcerka
sellinke sestřička (viz mn.č. "selli")
a bratříček snad tornelo? nebo torinko?

5. Mluvili jsme o přídavných jménech slovesných, tvořených koncovkou -la. Ta byla v podstatě "činného" rodu: zející propast, uklízející maminka, cpoucí se hobit. Ale sestra může být provdaná, dítě pojmenované (také narozené v určitý den atd.). Taková přídavná jména slovesná, "trpného" rodu, tvoříme koncovkou -ina. (Mn.č. -ine)
seler vestaina
sambe poitjaina
hína estaina Miríel
lapse nostaina tuilesse
úr turuina urnasse
marin mastaina maksesse
torinko teltaina kaimasse
Slovesné kmeny, kočící -ja, rozhodně aspoň někdy tuto koncovku ztrácejí:
perja - půlí perina - poloviční
jerja - obnosí se, zestárne jerna - starý, obnošený

A nadhazuje zajímavou možnost, že by kromě toho existovalo příd. jm. na -ina, které by rozlišovalo význam ve smyslu zdůraznění "trpnosti" děje: perina - poloviční, perjaina - rozpůlený; tedy jerjaina - utahaný, zničený neopatrným zacházením? Podobně navrhuje vedle harna - raněný ze stejně znějícího slovesa utvořit harnaina - (někým) poraněný.

Slovesa, končící na -ta po samohlásce, se chovají úplně jinak, přibírají totiž "n", které se dostane před "t":
envinjata - uzdravuje, obnovuje envinjanta - uzdravený, obnovený
vaimata - obléká vaimanta - oblečený
U slovesných kmenů, končících na souhlásku, je zřejmě standartní postup koncovka -ina, i když ve slovníku najdete i tvary na pouhé -na (u nichž je asi význam volnější):
karna udělaný, postavený
vinkarna (!) uzdravený
melda (spodoba z ln) milovaný
ale i:
kmelin (častým užíváním ztratilo a)
a také:
milda přátelský, milující (nikoli tedy milovaný - ledaže by pův. význam byl "spřátelený")
Přidáním -ina se však zřejmě někdy prodlužuje kmenová samohláska:
rake lámerákina zlomený
Kdy přesně se kmenová samohláska prodlužuje, těžko řící s jistotou. Ledaže by zase existovaly dvě možnosti (lámaný a zlomený).
Závěr: zastánci čistě kánonické kwenijštiny nechť se drží toho, co najdou ve slovníku. Odvážnější mohou využít fantazie mé i A. a získat celou škálu významových odstínů:
turu rakina turu rákina
toron rakila turu (=ten bratr, který má tu práci na starosti)
toron rákala turu (...kéna orkwi túlala)
(také třeba: toron rákala turu rakina = asi spolupracuje s tatínkem)
toron harna rákala turu (=nedával pozor)
toron harnaina rákala turu (=těmi skřety, co ho přepadli při práci)
atp.

6. Teď ještě potřebuju do příštího cvičení půlku pomeranče. Známe slovo pro půlí, rozpůlený (ev. půlený), též pro hobita, polovičního človíčka, ale pro docela obyčejnou polovinu zrovna ne. Mohli bychom si začít vymýšlet: perino, mužský rod, půlčík, perine, ženský rod, půlka. Anebo můžeme použít standartní příponu -le, kterou se celkem bezpečně tvoří podstatná jména slovesná, pokud sloveso končí na -a (kmeny na souhlásku zřejmě užívají spíš jiné přípony: -e,-ie nebo -me - viz karme, melme).
Takže polovina: perjale
nebo, pokud by se -ja zase vypouštělo: perile

Jenže! Co když je tohle jen ta polovina, která se sama oddělí, polovina skupiny, která zamíří jinam, zatímco půlka pomeranče se musí tvořit z pasívního kmene a je to skutečně perine???A samozřejmě, také hrozí nebezpečí, že perjale označuje skutečně jen podtstné jm. slovesné - samotný akt "rozpůlení".
Ale můžeme se držet i na bezpečnější půdě:
vedle limpa, kapka, můžeme mít i liptale, kapání
(a liptale koanna, zatékání netěsnou střechou)
také tuiale, palpale, mastale, matale...
...a cítíte už, jak všechna ta slova vyloženě volají po nějakém tom podstatném jméně, které by vysvětlilo, co raší, tluče, co se peče nebo jí?

Holý 2. pád, nevyjadřující žádné místní vztahy, jen původ:
přibírá koncovku -o, která nahrazuje koncové a, ale ne jiné samohlásky (koncové o se zneviditelní) (Vardo, Eruo, oilosseo, Sirmarillion) v množném čísle: -on, přidává se k tvaru množného čísla (rámar aldaron) Pokud se chce zdůraznit vlastnictví předmětu, používá se druhý pád končící na -va (u slov končících na souhlásku -wa) (koncové e se prodlouží)
róma Oroméva - roh, který Orome vlastní
róma Oromeo - roh, který Orome udělal či měl, ale dal jinému
v množném čísle -iva, připojí se k tvaru j.č., koncové e (a možná i i) se změní v dlohé í Jak teď vyřešit "látkovou" otázku? Příklady o Oromově rohu jsou z Tolkienova pera, zároveň máme obrat z Namárie "juldar miruvoréva", který tedy zřejmě podle jeho cítění spadá do téže kategorie (medovina zůstává sama sebou, i když ji piji). Je možné, že houbová polívka by naproti tomu byla "sulpa hwanion".
Kaima lapséva ná titta. Mirin lapso je lisse.
Apsa attova ná nísima. Apsa atto je ammára.
Vaima mamilwa ná ninkwe. Vaima mamilo je kwilin.
Perine kulumava ná salpasse. Sáva kulumo je loitala.
Sunqwa lisséva ná panosse. Masta lisso je matsa...

Híni kénar lóti nandava. Híni kólar mamilen lóti nando.
Atto lasta lindo aldwa. Atto máta jávi aldo.
Mamil poita vaimar hínaiva. Mamil tjáva marini hínion.

Mamil allua salpar hínaiva nellesse.
Híni kalpar nén nelleo palisenna.
Mamil kára makse mastava polento, sulpa karsulko ar kemmasion.
Ale protože bývalo zvykem koncovkami šetřit a přidat je jen k jednomu slovu z vícečetného předmětu (podobně jako my to děláme s předložkami), asi by bylo možné i:
...sulpa karsulko ar kemmasi.
(Tady jsem nechal v 2. pádě "karsulko", protože jinak by se příliš "neušetřilo". Pokud ale byla obě/všechna slova ve stejném čísle a zejména u víceslovných vlastních jmen, přidávala se koncovka zpravidla k tomu poslednímu:)
Lertan juhta vene toron, seler ar sellinkéva.

8. A ještě zbývá 7. pád: (význam čistě kým, čím) koncovka -nen, po souhlásce -enen, mn.č. vždy -inen, které se přidává k tvarům j.č., přičemž koncové -e se s -i spojí v dlouhé í
Torinko kára vene sikilenen.
Mamil masta apsa júlainen.
Atto núta turu lattainen.
Toron kalta hrótasse líkumanen.
Mamil hókirisa hínain masta sikilenen attova.
Ale protože "s mírou, uměřeně" se řekne "lestanen", zřejmě se v některých případech používá i tam, kde my jsme zvyklí na vazby se "s":
Mamil masta apsa júlainen. Alassenen.
(Hanta. Nalje annilda.)
Protože se ve všech těchto případech jedná o předložky spíše než o koncovky, pojí se ostatní, samostatné předložky se jménem v prvním pádě (přičemž se zřejmě často dávají také za slovo - čtyři z pěti nalezených případů) ještě zbývá 7. pád: (význam čistě kým, čím) koncovka -nen, po souhlásce -enen, mn.č. vždy -inen, které se přidává k tvarům j.č., přičemž koncové -e se s -i spojí v dlouhé í
Sellinke tjála híni imbe.
Atto ettúla aldar pella.

Texty ke čtení a k inspiraci

Kirisa marini (kormarini). Anta marini, lis, nén ar tarkwin mirumelpova salpanna. Kara makse mulmo ar manjo ilimenen; anta jando singe, nísimi ar mul mastalen. Anta makse or marini. Masta urnasse lestanen saiwa. Tjava alassenen!
Ná arja lauka tuilesse. Anar síla, hwesta ná nísima, aiwi lindar. Lossi aldassen nar ve nikwe úvea. Palasardesse alda nu nar apsar matse, salpar, sungwar ar lipili, jando ulmar jo lóti nando. Amil kóla masta merenwa, topina lissenen. Atar kára pirja hínin. Úve málor ar moinar túlar. Ná selero vestale.
Fangorn tjulta titto mistesse nelleo lantala, san lala ar mirtúla. Koasse ná kaima tumna ar paluhta sarna alta, nan umir halmar. Fangorn panja atta kalpar alte paluktanna. Nén kalpassen kalta, minesse kálenen laurea ar neunasse laikwa.
"Nalje soike," Fangorn kwéta. "Polilje jando saita ar kwikwi. Sukal sina!"
I ento lelja ulmannar alte ar orta telme tiuka; kalpa nelde sungwar kwante, mine analta ar atta titte.
"Sina ná koa entova," kwéta Fangorn. "Umir halmar, rúkan. Nan lertalje hame panosse."
Ilje perinor, tankave, hanjar mase, nan apsa Samo je ammatsa. Sam voro kole aldamosse tusture, atta salpar, kalpale taurina ar harma ammoina - parwele singéva. Nan apsa mere nár, ar nati neune.
"Glum," Sam kwéta, "tje méran. Kwetet rimbo "Voro restan". Kalpa nén salpassen sine ar kola sinomenna."
"Ná," Glum kwéta. "Smígol voro resta, íre kwen ikwista, ikwista vande." v "Mande," Sam kwéta. "Ikwin. Ar íre sina ume vande, ikwin velikse."
Íre Glum ná oar, Sam kéna Frodonna. "Olde jerjaina ar ninde - uje mára perinon. Mauja nin apsa kare."
Sam hosta turu ar filinkwi parke, kára assa kemesse ar panja tusture minna, san túrua nár titta. Glum péla nén kólala.
"Perino alasaila!" Glum súsa. "Áva kare lambar karni úvanime! Nár tulta kotumor!"
"Umin mate hráve," Sam kwéta. "Mauja nin lapatti mase."
"Hastatje lapatti máre!" Glum nurrua.
Sam hosta lauti ar nísimi ar panja lapatti salpannar. Salpar nar naresse ar Sam anta turu narenna, kwirna ar tjáva sulpa ar jando lóra titto. Íre apsa ná karna, Sam kwéta: "Frodo, kuiva!"

Další články:

Naučte se Elfštinu - 1.Lekce: Úvod
Naučte se Elfštinu - 2.Lekce
Naučte se Elfštinu - 3.Lekce
Naučte se Elfštinu - 4.Lekce

rokem 2004-2007 pan-prstenu.wz.cz